| Anotácia: |
Konceptuálním základem pro uchopení zkoumané problematiky je teorie modernizace, která se v posledním období soustřeďuje především na analýzu nové postindustriální fáze vývoje západních společností, jenž sebou přináší větší důraz na kvalitu života, komplexnost modernizačních procesů, kvalitu společenského diskurzu (reflexivitu) a globální modernizační soutěž. Z této perspektivy lze konstatovat, že strategické uvažování obyvatel ČR zatím nové modernizační trendy dostatečně nereflektuje. V celkovém obrazu struktury strategických úvah obyvatel ČR o jejich společné budoucnosti jednoznačně dominuje relativně kompaktní strategie modernizace zaměřená na dosahování vize výkonové, konzumní společnosti cestou primárního rozvoje techniky a expertních postupů. Tato strategie spoléhá na "modernizaci shora", t.j. jejím hlavním hybným zdrojem a garantem je stát. Jen okrajově mu asistuje nepolitická péče občanů o veřejné blaho, která se však ponejvíce odehrává na pozadí jejich opatrného přístupu k řešení vlastních problémů.
Jde v zásadě o technokratickou strategii přizpůsobování se vyspělejšímu Západu s ambicemi kreativně adaptovat západní vzory a předvádět světu jedinečnost českého modelu modernizace.
Technokratická strategie má ve veřejnosti svoji menšinovou opozici v podobě tradicionalistického přístupu, jehož nositelé inklinují k pohodové vizi moderní společnosti, volí k ní spíše sociokulturní cestu modernizace a ještě více spoléhají na stát, že bude jejím hybatelem. Požadují sice větší podíl veřejnosti na managementu modernizace, sami se však drží spíše zpátky od veřejného vyjednávání o jejím směřování a jejich ustrašený oportunismus je ještě lépe patrnější než u nositelů technokratické strategie. Uvedené dvě dominantní strategické představy o modernizaci koncentrují kolem sebe většinu obyvatelstva. Značná část populace se však pohybuje někde mezi těmito dvěma póly. Strategické uvažování obyvatel o budoucnosti naší země trpí logickou nekonzistentností pramenící z celkové dezorientace v aktuálním dění a z nedostatečného vedení ze strany elit.
Představy obyvatel ČR o cestách modernizace jejich země se blíží spíše obrazu průmyslové společnosti než společnosti postindustriální. I když zachycují nutnost komplexnějšího pohledu na modernizaci, t.j. mají tendenci kombinovat technickou a sociokulturní modernizaci, chybí v nich důraz na občanskou reflexivitu a globální aspekty současných modernizačních procesů. Česká veřejnost nemá tendenci převzít roli, která je veřejnosti připisována v reflexivním stadiu modernizace. Čeká na modernizaci shora a se svou značně inkonzistentní strukturou strategického myšlení je outsiderem reflexivních procesů ve společnosti. Nekonzistentnost perspektivního myšlení, jeho zaostávání za aktuálním vývojem na Západě a neochota veřejně se angažovat zásadně podlamují kapacitu veřejnosti emancipovat se jako společenský aktér, který se dokáže partnersky podílet na managementu modernizace a odpovídat na aktuální modernizační výzvy.
|
|
